Dimenze: 3000 pohádek
Autor: Petr Matějček
Velectěný mecenáš pohádky:
(zde může být vaše firma či jméno)
Datum: 21. června 2025
POSLECHNI SI, JAK TO VŠECHNO ZAČALO... 👇
Pan spisovatel se procházel městským parkem, hloubal a přemýšlel nad spisovatelskými nápady, když tu k němu najednou přiskočil klučina, který si zde hrál s kamarády na trávníku.
"Vy jste Pan pohádka?" zeptal se nevinně.
"To nejsem," zavrtěl pan spisovatel překvapeně hlavou.
"Ale jste. Píšete přeci pohádky!" nenechal se odradit klučina.
"Moc ne," zakroutil hlavou pán. "Moc jsem jich nenapsal. Jen pár..."
"Ale mně se líbí. Znám je. Máma mi je čte..."
"Jo, a kterou třeba?"
"Třeba tu o robotovi Amíkovi..." trumfoval klučina.
"Tak tu jsem napsal, to je pravda," přisvědčil pan spisovatel.
"Napsal jste jich, ale málo! Musíte jich napsat víc. Máme už je všechny přečtené..." doplnil smutně klučina.
Pán se tomu pobaveně uchechtnul.
"A co z toho? Já toho z pohádek věru mnoho nemám. Tak proč bych je měl psát?" zeptal se.
Klučina nemohl pochopit jeho dospělácky míněnou otázku, ale zhostil se odpovědi nad veškerá očekávání. Nejdříve se hluboce zamyslel, potom si dal ruku pod bradu, znalecky si ji promnul a důležitě promluvil: "Víte, já si myslím, že vždycky když pan spisovatel napíše novou pohádku - na nebi začne svítit nová hvězda."
Na tom něco bylo! Pan spisovatel nad tím hloubavě zauvažoval. ANO! To bylo ono! To byl přece dost dobrý důvod napsat nové pohádky.
"Dobře, to se mi libí. Rozsvěcovat hvězdy pohádkami. Ale ještě mi řekni - kolil jich mám tedy napsat?"
Klučina opět chvíli popřemýšlel a pak vyhrkl: "Přece hodně! Co nejvíc!"
"A kolik je to hodně?" chtěl vědět pan spisovatel.
"No přece tisíce!" rozhodil rukama vítězoslavně chlapec.
"Hmmm, dobrá. A kolik tisíc?"
"Aspoň tři!" vyhrkl nadšeně chlapec.
"Tři tísíce?" podivil se pan spisovatel. "To je obrovské číslo. Obrovské! Uvědomuješ si to?"
Chlapec pokýval hlavou a pak mávl nadšeně rukou: "Alespoň bude na nebi hodně nových, zářivých hvězdiček!"
To se panu spisovateli líbilo. "Dobrá. Tak tedy tři tisíce..."
"Ruku na to!" podíval se na něj chlapec vážným pohledem a napřáhl k němu svojí malou pravičku.
Pán ještě chvíli zvažoval jak dlouho mu bude trvat napsat tři tisíce pohádek. Tři tisíce je, děti, přeci jenom, nebesky obrovské číslo. Je to doslova moře pohádek a tak trochu zaváhal. Klučina si ho mezitím měřil zkoumavým pohledem.
"Tak dobrá, ujednáno," stiskl nakonec vřele napřaženou malou ručku.
"Slibujete?" chtěl se ještě ujistit malý klučina.
"Slibuji. A za jak dlouho je mám napsat?" usmál se na něj pan spisovatel.
Chlapec potěšeně mávl rukou: "To je jedno. Hlavně když se budou na nebi rozsvěcovat nové hvězdičky."
A tak to všechno začalo. A pokud Pán Bůh dopřeje panu spisovateli dobré zdraví, jasnou mysl a dostatek radosti v jeho srdci, dříve či později bude na pohádkovém nebi svítit tři tisíce nových pohádkových hvězd. Co slíbil, to hodlá dodržet, protože sliby se, a zejména ty, které zvrdíme podáním ruky, musí plnit. Přes to nejede vlak! Tak to je, děti. To si pamatujte.
A to je konec první pohádky.
"Are you Mr. Fairy Tale?" he asked innocently.
"I'm not," the writer shook his head in surprise.
"But you are. You write fairy tales!" the little boy did not let himself be discouraged.
"Not really," the man shook his head. "I haven't written many of them. Just a few..."
"But I like them. I know them. My mother reads them to me..."
"Yeah, and which one?"
"Maybe the one about the robot Amik..." the little boy trumpled.
"I wrote one, that's true," the writer agreed.
"You wrote them, but not many! You have to write more. We've already read them all..." the little boy added sadly.
The man chuckled in amusement.
"And what of that? I really don't know much about fairy tales. So why should I write them?" he asked.
The boy couldn't understand his adult-intentioned question, but he managed to answer beyond all expectations. First he thought deeply, then he put his hand under his chin, rubbed it expertly and spoke importantly: "You know, I think that every time a writer writes a new fairy tale - a new star starts to shine in the sky."
There was something to that! The writer thought about it thoughtfully. YES! That was it! That was a pretty good reason to write new fairy tales.
"Okay, I like that. Lighting up the stars with fairy tales. But tell me - how many should I write?"
The boy thought for a moment again and then blurted out: "A lot! As many as possible!"
"And how much is a lot?" the writer wanted to know.
"Oh, thousands!" the boy threw up his hands triumphantly.
"Hmmm, good. And how many thousand?"
"At least three!" the boy blurted out enthusiastically.
"Three thousand?" the writer was surprised. "That's a huge number. Huge! Do you realize that?"
The boy nodded his head and then waved his hand enthusiastically: "At least there will be a lot of new, bright stars in the sky!"
The writer liked that. "Good. Then three thousand..."
"Hand over it!" the boy looked at him seriously and held out his little right hand.
The writer considered for a moment how long it would take him to write three thousand fairy tales. Three thousand, children, is a sky-high number. It's literally a sea of fairy tales and he hesitated a little. In the meantime, the boy eyed him with a searching gaze.
"Okay, agreed," he finally squeezed the warmly outstretched little hand.
"Do you promise?" the little boy wanted to make sure.
"I promise. And how long should I write them?" the writer smiled at him.
The boy waved his hand happily: "It doesn't matter. Especially when new stars light up in the sky."
And so it all began. And if God grants the writer good health, a clear mind and enough joy in his heart, sooner or later three thousand new fairy-tale stars will shine in the fairy-tale sky. What he promised, he intends to keep, because promises, especially those we make by shaking hands, must be kept. The train doesn't run despite that! That's it, children. Remember that.
And that's the end of the first fairy tale.