O kočičce Zelince
pohádka spisovatele Petra Matějčka
Jednoho jara se na vesnici kočkám narodilo, jak tomu tak každým rokem bývá, spoustu malých koťátek. To by nebylo nic tak neobvyklého. Neobvyklé, ale bylo, že jedné kočce, které říkali Micina, se narodilo koťátko se zelenou barvou srsti.
Bylo celé zelené!
Mělo tlapičky zelené, ocásek zelený, bříško a hřbet zelený, zelený krk, uši i hlavu.
I oči mělo zelené a protože to byla kočička začali jí říkat - Zelinka.
Zelinka se měla čile k světu a rostla jako z vody.
Bylo to veselé a hravé kotě, které všude kam přišlo způsobilo pozornost. Všichni se na něj totiž koukali a kroutili hlavami: "Zelené kotě? Hm? To jsme ještě, jaktěživ, neviděli..."
Každý se podivoval a zejména ostatní koťata, která Zelince říkala: "Ty jsi nějaké divné kotě. Podívej, my jsme třeba čistě bílé, celé černé nebo černobílé, flekaté, mourovaté, zrzavé... Ale zelené?!? Takovou kočku nikdo nikdy neviděl."
I dospělí kocouři a kočky chodili po vesnickém náměstíčku a mudrovali: "To kotě od Miciny je celé zelené! Viděli jste to někdy?" A kroutili svýma kočičíma hlavama nevěřícně, až se jim fousky celé třásly.
Zelinka si z těchto řečí však pranic nedělala: "Tak jsem jiná! No, a co? Každý je nějaký. A někdo musí být první. První v řadě! Jaká by to byla nuda, když by až do konce světa byly jen čistě bílé, celé černé nebo černobílé, flekaté, mourovaté nebo zrzavé kočky? Třeba by pak lidi přestalo bavit se na kočky koukat a kočky by ze svých stavení vyhnali," mudrovala Zelinka, "Pánbůh mne stvořil zelenou, třeba proto, abych byla první zelenou kočkou. A po mně přijdou další a alespoň bude na světě více legrace :)"
Rozveselila se Zelinka, šťouchla do klubíčka packou a začala si ho vesele a s gustem kutálet po venkovském dvoře.
A tak to je, děti. Být jiný než ostatní neznamená být špatný. Být jiný znamená být jedinečný a třeba, jako v případě naší kočičky Zelinky, první v řadě mnoha dalších.
💚 KONEC 💚
