Dimenze: 3000 pohádek
Autor: Petr Matějček
Pohádku čte: Petr "Swobi" Svoboda
Velectěný mecenáš pohádky:
(zde může být vaše firma či jméno)
Datum: 24. července 2025
POSLECHNI SI POHÁDKU: 👇
🔧🔧🔧👨🔧 🔩🤖🔩 👨🔧🔧🔧🔧
O robotovi, který ztratil ruku
To není jen tak lecjaká věc, děti, ztratit ruku. Přeci jenom vám se to stát nemůže. Pravda - můžete ztratit penál nebo přezůvky nebo třeba klíče, nebo svačinu, což není moc dobrý, ale pořád to není ruka! Když se ztratí penál - možná mamka hubuje, ale stejně se koupí nový. Svět se nezboří. Dokážete si však představit, že byste ztratili ruku? Chodit světem jen tak, bez ruky - to by bylo vážně k vzteku. Nemohli byste si třeba zavázat kaničku u bot! Nebo si namazat chleba s máslem, pokud už to umíte. Holt mít dvě ruce je velká výhoda!
Dokážete si tedy asi představit jak se cítil náš robot, když zjistil, že někde zapoměl svojí, kovovou, robotickou končetinu. Pravačku! A to ho mrzelo! Chtěl si dát hlavu do dlaní a bědovat, přesně jak to dělají lidé, ale nemohl to udělat dokonale, protože mu jedna ruka chyběla. Zakroutil tedy alespoň zklamaně svojí kovovou, robotickou hlavou a rozhodl se, že musí vypátrat, kde svou ruku ztratil. Jinak to nešlo. Robot s jednou rukou je jako auto bez motoru!
Náš robot nežil na Zemi, jako žijeme my, ale žil na planetě, která se jmenovala Jahůdková. Jahůdková proto, že na ní rostly samé jahody. A náš robot je měl za úkol sbírat. Jenže to šlo s jednou rukou velice těžko. Náš robot, který se jmenoval Robík, totiž sbíral jahody tak, že jednou rukou držel košíček a druhou rukou do něj trhané jahody vkládal. Jak vidíte, děti, opravdu mu tedy nezbývalo nic jiného než svou ztracenou ruku rychle najít. Hrozilo totiž, že když ruku nenajde, že ho vypnou!
Lidé by ho vypnuly, a když robota vypnete, pak se stane neživým a to Robík samozřejmě nechtěl. Copak vy byste chtěli, aby vás někdo vypnul? Určitě ne!
Posadil se tedy na kámen a začal vzpomínat. Kde tak asi mohl svoji ruku nechat? Vzpoměl si, že byl nedávno na výměně oleje a tak rychle běžel do olejárny, ale bohužel. V olejárně ruku nenechal.
Robíka to neodradilo.
Opět si sedl na kámen a začal přemýšlet, kde ještě všude byl. Napadlo ho, že se nedávno stavoval v lakovně. Nechával si přelakovat velký železný plát, který měl na zádech. Barva se mu od sluníčka totiž trošičku oprýskala. Spěchal tedy do lakovny, ale bohužel. Ani v lakovně, jak zjistil, svoji ruku nenechal. Posadil se tedy na kámen a začal opět přemýšlet, kde ještě všude byl.
Napadlo ho, že se stavoval také ve šroubárně. Pár šroubků potřebovalo vyměnit. A tak spěchal do šroubárny, aby zjistil zda li tam neleží jeho ztracená ruka., ale bohužel. Ani ve šroubárně svou ruku nenechal. Posadil se tedy na kámen a dumal, kde ještě všude byl.
Napadlo ho, že se stavoval také u elektrotechniků. Nechával si tam zkontrolovat čipové obvody. Spěchal tedy k elektrotechnikům, ale bohužel. Ani u elektrotechniků svou ztracenou ruku nenašel. Zklamaně se tedy opět posadil na kámen a začal hloubavě přemýšlet, kde ještě všude byl. Už ho věru mnoho nenapadalo a tak na něj padlo zoufalství a smutek.
"Já snad svoji ztracenou ruku nikdy nenajdu. To je ale neštěstí, to je nadělení, "bědoval, když tu šel kolem jeden z pánů inženýrů, kteří měli za úkol pečovat o roboty na Jahůdkové planetě.
Pan inženýr, když viděl jak je robot smutný se zastavil a povídá: "Copak je ti Robíku? Jééé... vidím, že nemáš ruku? Jak je to možné???"
Robíkovi zasvítili elektronické oči: "Pane inženýre, někde jsem ji ztratil a nevím kde," řekl zklamaně, robotickým hlasem.
Pan inženýr se poškrábal na hlavě a řekl: "Tak proč si nezajdeš do výrobny pro novou? Ve výrobně ti udělají novou ruku a budeš zase celý robot. Budeš moct zase sbírat jahůdky."
Robotovi elektronické oči se rozzářily tak, že si málem vybil baterii, kterou si musel každý den nabíjet.
"Ano! To je ono! Půjdu do výrobny a udělají mi ruku novou!" zajásal Robík.
Pan inženýr se usmál: " Přesně tak!"
Robot mu poděkoval a spěchal do výrobny, kde mu ihned udělali novou ruku. Všechno tedy dobře dopadlo. A jaké z toho plyne poučení děti???
Není od věci, když něco ztratíme nebo si nevíme rady – někoho se zeptat. Třeba nějakého dospěláka, mamky, tatínka nebo staršího brášky či ségry. Pak máme totiž větší šanci vyřešit náš problém, stejně tak jako náš robot Robík.
Platí totiž velmi staré a osvědčené pravidlo, které si můžete, abyste si ho dobře zapamatovali, třeba hezky barevně napsat na čvrtku a pověsit nad postel.
To pravidlo zní:
Víc hlav víc ví!
A to je šťastný konec naší pohádky.
