Pohádka o babizně, co neměla ráda hudbu
Děti, dneska jsme si sice měly vyprávět pohádku o Hulahojovi, ale na tu dojde někdy příště. Dáme si tedy, s gustem, pohádku o ježibábě, která neměla ráda hudbu! Neměla ráda písničky a jakmile zněly nějaké tóny, bába začala čarovat – aby to nebylo. Byla ošklívá, s velkou bradavicí na nose a žila hluboko v lesích, v čarodějnické chaloupce, společně se svým čarodějnickým kocourem!
Tak, to už vite. Teď se, ale přesuňme k hlavnímu hrdinovi našeho příběhu – k Honzíkovi. Vyrostl v malé, malebné a krásné vesničce a když dovršil jistého věku i řekl mu tatík: "Honzíku nastal čas, aby ses vydal do světa a poznal jaký je svět. I tady máš, od maminky, krajáč buchet a svoje housličky, na které jsi se naučil tak krásně hrát, zabal si to do uzlíku a můžeš vyrazit."
A Honzík učinil přesně, jak mu tatík radil. Zabalil si do uzlíku buchty a housličky, uzlík si pověsil na hůl, tu přehodil přes rameno, rozloučil se s tatíkem i s maminkou, a vyrazil poznávat svět.
🧹 * * *🧹
Od té doby v řekách uteklo hodně vody, Honzík prochodil mnoho zemí a prošlapal mnoho bot, až se jednoho dne dostal před chaloupku, která se mu zdála podivná. I zaklepal na dveře, ale neozývalo se nic. A tak Honzík našel v sobě odvahu a otevřel s vrzavým zaskřípěním dveře a vstoupil do chaloupky. A co spatřil, vyrazilo mu dech! Honzík totiž uviděl zšeřelou místnost, ve které seděla stará babizna s bradavicí na nose a kocourem na rameni a koukala se do ohně, do krbu. I babizna dobře věděla, že Honzík vstoupil a tak aniž se otočila řekla: "Honzíku, co si přeješ?"
I Honzík třímaje svůj uzlík v ruce, schoval ho za záda, strachy se třesouc, a řekl: "Hledám svoje štěstí v životě a hledám nocleh na dnešní noc, dobrá ženo."
I babizna otočila se tak prudce, až kocour, jenž jí dlel na rameni, seskočil a schoval se pod krbem. Babizna ulpěla svým pohledem na Honzíkovi a zeptala se: "Co to máš za zády?"
Honzík schovával svůj uzlík, ve kterém měl buchty od maminky a také svůj milovaný nástroj – housličky - jak jen mohl. Babizna na něj pohlédla zkoumavým pohledem a zopakovala svojí otázku, skřehotavým hlasem: "Co to schováváš za zády, Honzíku?"
I Honzík vytušil, že babizna nemá ráda hudbu, a že když by ukázal housličky, znelíbil by se jí a tak podržel v levé ruce housle za zády, a pravou rukou ukázal šátek, ve kterém byly buchty a řekl: "Mám tady buchty. Od maminky."
I babizna stará, ošklivá, s bradavicí na nose, pohlédla na to, co Honzík třímal před sebou, pokývala přitom starou, vráščitou, šedivou hlavou a řekla: "Věru, věru, vidím, ale myslím, že ty nejsi ke mně zcela upřímný..." A to Honzíka zarazilo. Zmražen téměř jako kus ledu, věděl, že babizna tuší, že on v levé ruce, za svými zády, třímá housličky, které vždy, když na ně hrál rozehřívaly jeho srdce. Ale tato zlá babizna neměla ráda hudbu, nesnášela ji a to, že hudba rozehřívá srdce ji vadilo snad ze všeho nejvice! I babizna pohlédla na Honzíka a řekla: "Chlapče, můžeš tady u mně přebývat, můžeš tady u mně přespat, ale jestliže budeš byť jen sebemenší hudbu provozovat, jestli budeš hrát – UVAŘÍM SI TĚ V KOTLI!"
I babizna proklála Honzíka pohledem a Honzík věděl, že to, co říká je naprostá pravda. Kocour jenž se choulil pod krbem začal prskat a z jeho tlapek vytasily se drápy. Ale venku již byla tma a byla zima a Honzík potřeboval někde přespat. Schoval tedy nenápadně housličky do šátku a řekl bábě: "Nemusíš se obávat, milá stařenko. Já nejsem hudebník. Nebudu zde žádnou hudbu vyluzovat."
I babizna, s nechutným úšklebkem pokývala hlavou: "I ustel si támhle," a ukázala na pec, na které byla vystlána ze slámy jakási podestýlka. A do toho všeho její kocour vyprskl tak, že by se dalo usuzovat, že vyprskl škodolibým smíchem. I Honzík pln strachu, vylezl si na pec, schoulil se tam a housličky, jenž měl schované v uzlíku, společně s buchtami, schoval pod svoje tělo.
I babizna usmála se a řekla: "Jen spinkej, hochu, spinkej. Ráno posnídáme," a zachechtala se tak nechutným smíchem, až se Honzíkovi téměř srdce zastavilo. Potom bába sfoukla svíčky a v mísnosti nastala tma, do které svítili jen zelené oči jejího kocoura. I bába odebrala se na svoje lože a Honzík spal na peci, ani nedutal a modlil se, aby tuto noc přežil.
🧹 * * *🧹
🧹
Noc uplynula a ráno, když vysvitlo slunce, Honzík se probudil a viděl babku, jak sedí u stolu a nalévá do krajáčů z velkého hrnce, mléka. I bába uzřiv, že Honzík se probudil vyzvala ho: "Honzíku, pojď posnídat." Honzík přitáhl k sobě svůj uzlík, ve kterém měl buchty a housličky, seskočil z pece a přišel ke stolu.
Babizna se podívala na uzlík a řekla lstivě: "Co to máš v tom uzlíku? Povídej!"
A Honzík sklopil svůj zrak směrem k podlaze a řekl tiše: "Buchty od maminky"
A bába pohledivše na něj jízlivě pronesla: "Buchty od maminky? A to je všechno? Nemáš v uzlíku nic více? Víš, že já nensnáším hudbu!" řekla a rozklepala se přitom.
"Opravdu, paní mámo. Mám tam jenom buchty od maminky. Nic víc."
I bába zaskřípěla zubama: "Inu, Honzíku, sedni si tedy ke stolu a posnidej se mnou krajáč mléka." I Honzík učinil jak babizna pravila. Sedl si ke stolu, přitáhl k sobě krajáč mléka a začal pít. Bylo moc dobré! Když dopil, otřel si rty, pohlédl na babku a babka mu v té chvíli přišla jako hodná stařenka - kořenářka z pohádky. Ale to bylo jen zdání, protože mléko bylo očarované. Babizna usilovala o Honzíkův život, chtěla se zmocnit Honzíkových housliček, spálit je v krbu, a Honzíka si uvařit na peci ve velkém hrnci a SNÍST HO!
Najednou kocour temně mňouknul, protože se dožadoval také dobrého mléka k snídani a to Honzíka probralo. Uvědomil si, opět, že se nachází v chaloupce zlé čarodějnice. Babizna mezitím nalila černému kocourovi mléko do misky a ten ji začal hltavě vylizovat.
Stará čarodějnice pomalu připravovala lest. Mile se na Honzíka usmála: "Synku, popili jsme dobrého mléka, ale víc bohužel nemám. Říkal jsi, že máš v uzlíku buchty od maminky. Rozbal tedy uzlík a nabídni stařence k ochutnání. Ať je naše snídaně bohatší."
Honzík se ulekl. Když by rozbalil uzlík babizna by spatřila housličky! Nevěděl co má dělat a stará čarodejnice ho bedlivě pozorovala.
"Copak, copak? Proč se nemáš k činu? Že by jsi měl ještě v uzlíku, kromě buchet, něco jiného? Víš, že jsem říkala, že NEMÁM RÁDA HUDBU," připoměla babka jízlivě a v Honzíkovi byla v tu chvíli malá dušička.
Nevěděl honem jak z té šlamastyky ven, když v tu ho napadl spásný nápad. Rychle rozbalil uzlík a začal na housličky hrát, jak nejlépe a nejhlasitěji uměl. Bába si okamžitě zacpala uši rukama a začala úpět a bědovat: "To je strašný zvuk. PŘESTAŇ! Okamžitě přestaň! Vždyť mne ohlušíš!"
Také kocour, protože to byl kocour čarodějný, nemohl vystát tklivý zvuk houslí a tak zalezl ke krbu, aby se pod ním schoval.
A Honzík mezitím hrál a hrál. Hrál, co mu síly stačily, protože muzicíroval doslova o svůj život.
A babizna před ním ustupovala a ustupovala, ruce na uších, a kvílela a bědovala, až se přimotala přímo před krb. Honzík nepřestával hrát na housličky a tak bába, motaje se kolem krbu, zakopla o černého kocoura a společně s ním se převalila do ohňe. V krbu zahřmělo udělal se velký dým a to byl konec zlé ježibáby.
A tak síla upřímné hudby porazila kouzla a čáry staré čarodějnice. Protože tak to je. Upřímnost srdce vždycky porazí zlé síly. Tak to musí být. Tak funguje náš svět. Pohádka tedy dobře dopadla a my z toho můžeme mít, společně, radost. A příště si, děti, řekneme, tu slibovanou o HULAHOJOVI.
🧹 * * *🎻 KONEC 🎻 * * *🧹
