Pohádka o Světakrálovi
Žila byla, kdysi dávno, jedna spokojená a šťastná kovářská rodina. Její jméno vás asi překvapí. Byla to rodina Královic. Táta se jmenoval Jiří Král, mamka byla Anička Králová a děcka, co se narodila, dostávala různá jména. První dva kluci v této početné rodině dostali jména Ondřej a Pepík. To znělo dobře.
Jen považte:
Ondřej Král a Pepík Králů, kovářovy synové.
A pak přicházely na svět další kluci a holky, takže nakonec jich dohromady bylo dokonce sedmnáct!
"Sedmnáct dětí," spráskl ruce jednou nad tou cháskou táta kovář a řekl, že už to stačí.
Jenže... Co se nestalo!
Narodil se do rodiny kováře další kluk, a teď se pro něj hledalo jméno. Královi už přece měly dvanáct kluků a pět holek, takže všechna hlavní jména už byla obsazena. Pepík, Franta, Honza, Martin, Tomáš, Lukáš a další známá jména už byla prostě zadaná, a tak se hloubalo a vymýšlelo, jak se nový přírůstek do rodiny bude jmenovat.
A pravě v tento čas navštívil kovářské stavení krajánek.
Víte, děti, kdo je to krajánek?
Krajánek byl, za starých času, počestný pocestný, který procházel krajinou a přespával u lidí, kteří ho byli ochotní na jednu či pár nocí ubytovat. Krajánek dostál také něco k snědku, většinou vydatnou polévku někdy i něco lepšího a pak se hospodáři a jeho rodině odměnil poutavými historkami z cest, pohádkami pro děti, a nebo zábavnými, často tajemně strašidelnými příběhy.
Také náš krajánek byl kovářovou rodinou dobře pohoštěn, najedl se až do sytosti, a pak vyprávěl celý večer pohádky a příběhy.
Všichni se dobře bavili, večer uběhl jako voda a pomalu byl čas jít na kutě.
"Inu, krajánku, hezky jsi nám povyprávěl. Za odměnu si můžeš ustlat támhle na peci, ale ještě než půjdeme spát můžeš nám poradit v jedné věci. Přeci jenom jsi prošel celý svět, lecos jsi viděl a lecos poznal..."
"Tak to je, kováři. S čím chceš poradit? Pokud budu vědět, rád ti pomohu," nabídl se vřele krajánek.
Kovář si zamyšleně promnul bradu a pak řekl: "Inu, narodil se nám další kluk a my už nevíme jaké mu dát jméno. Již nás žádné nenapadá. Ty jsi, ve světě, jistě mnoho jmen slyšel a můžeš nám dobře poradit."
Krajánkova usměvavá tvář zvážněla: "Ba, ba, kováři. Dát synovi jméno, to je vážná věc. To není jen tak. To je třeba dobře promyslet..."
Kovář souhlasil a tak po dlohou chvíli seděli mlčky a sledovali krajánka jak usilovně přemýšlí.
Nakonec krajánek řekl: "A čím bys chtěl, aby tvůj syn byl, až vyroste? Kovářem jako jsi ty?"
Starý kovář se od srdce zasmál: "Inu, kovářina je dřina. Celý život strávit u horké pece, tavit železo a ještě ho těžkým kladivem zpracovávat? Tahle otročina čeká všechny moje kluky. Z toho posledního bych už nechtěl kováře..."
"A čím by tedy měl být?" zeptal se krajánek a do hovoru se náhle vložila kovářova žena: "Bylo by hezký, když by se kluk měl dobře. Když by byl velký pán."
Krajánek se zamyslel a pak se mu šibalsky rozsvítily oči: "Velký pán, říkáte, kovářko? Dobrá, když velký pán, tak velký pán. Vy jste rodina Královic. Navrhuji vám, abyste synka pojmenovali Světa. Je to hezké jméno. A už po celý život bude Světa Král. Tak se splní vaše přání."
"Světa – Král?" zopakoval pobaveně kovář a pak se dal i s kovářkou a celou rodinou do smíchu.
Ano! To se všem moc líbílo!
A tak poslední třináctý kluk v kovářově rodině dostal, díky karajánkovi, jméno Světa a když se k jeho jménu připojilo příjmení byl z něj Světa Král. Světa Král pak žil šťastně a dlouho a krajánek, který chodil po kraji, vyprávěl tuto příhodu o Světakrálovi po všech staveních.
Dostala se tak i ke mně a tak jsem vám ji rád a s gustem převyprávěl.
A to je veselý konec rozverné a pravdivé pohádky o Světakrálovi.
⚒ 🔨⚒🔨⚒🔨⚒🔨⚒🔨⚒
