O statečném dráčkovi
V ZEMI-NEZEMI, která se rozkládá za říší snů a fantazie, si každý malý chlapec najde malého dráčka, vychová si ho a pak s ním, až oba vyrostou, jde na závody, kde soutěží s ostatními.
Také Alby, hrdina naší pohádky, tohle musel udělat. A tak chodil a hledal po lesích i hornatých skalách mláďata draků, aby si jedno vybral a vzal ho do výchovy.
Jednoho dne zabloudil na vrcholek velkého skaliska a tam spatřil, v opuštěném dračím hnízdě, malého dráčka. Podíval se na něj a viděl, že má jednu přední nožku zakrnělou.
„Tebe asi opustili, protože jsi trojnožka. Nevadí, vezmu si tě a vyhrajeme spolu závody. A budu ti tak také říkat. Budeš můj dráček – Trojnožka,“ řekl odhodlaně Alby a vzal si Trojnožku s sebou domů a začal ho krmit, starat se o něj a trénovat ho. Trojnožka mu byl za to ze srdce vděčný, protože byl ještě drači batolátko a ve studených horách by, sám a opuštěný, brzy uhynul.
🐉🐉🐉🐉🐉
Pomalu ubíhal čas a Alby se o Trojnožku pečlivě staral. Kamarádi se mu smáli. Všichni si již vybrali svého draka, ale jejich draci byli všichni zdraví a měli všechny čtyři nohy. Kamarádi se Albymu smáli nejen kvůli jeho chromému dráčkovi, ale také kvůli jménu, kterým na něj volal.
Alby to nechápal: „A proč by se nemohl můj dráček jmenovat Trojnožka? Vždyť je to hezké jméno,“ divil se.
Jeho kamarádi si, ale klepali na čelo. „Trojnožka! Copak to je jméno pro vítěze? Pro šampiona!!! Není!!! Tvůj dráček má tři nožky, jednu zakrnělou a ještě mu dáš jméno Trojnožka??? Budeš na všech závodech s ostudou poslední,“ říkali Albymu jedni a druzí je doplňovali: „Ten dráček ti udělá ostudu, protože nic nevyhraje, a udělí ti ostudu i ve startovní listině. Takovým hrozným nebojovným jménem!“
„Podívej můj dráček se jmenuje Rychlonožka!“ naparoval se jeden s kamarádů.
„A můj se jmenuje Železný JOE!“ trumfoval ho druhý.
„A jméno mého dráčka je Neohrožený ROBIN!“ přidal se do debaty další.
„A můj se jmenuje Létající oheň! A můj je Král nebes...“ děti volali jedno hvězdné jméno přes druhé, ale Albymu to nevadilo. Vždyť to byla pravda! Jeho dráček měl jen tři nožičky. No a! Jakýpak Král nebes! To by se k Trojnožkovi nehodilo. Byl věčně zapatlaný od bláta a když se krmil vždycky nabrindal. Alby ho za to nehuboval. Vždycky ho pěkně pohladil a řekl: „To nevadí Trojnožko. Jsi ještě malý. Až povyrosteš už bryndat nebudeš. Jen se hezky najez, abys byl silný dráček. Na jméně nezáleží. Až budeme velcí, půjdeme na závody a všechny Krále nebes a Neohrožené Robiny stejně porazíme...“
🐉🐉🐉🐉🐉
Čas ubíhal. Minuly roky a z Albyho se stal mladý hoch a z Trojnožky mladý a silný drak. Hoch a drak trénovali spolu tvrdě, každý den. Trojnožka měl srdce a výdrž jako ze železa. Byl vděčný svému pánovi a nikdy, ale opravdu nikdy, by ho nenechal na holičkách. Z obou se stali velmi dobří spojenci a jejich srdce i mysli se spojily v jeden celek.
A přišla doba prvního velkého závodu.
🐉🐉🐉
Lidé i soupeři se Albymu i Trojnožkovi smáli, až se za břicha popadali: „Cha, cha, cháááá. Trojnohý drak! He, he, he – co ten tu pohledává? Drak přeci potřebuje obě přední nohy, aby se jimi mohl opírat o zem a běžet!“
Jeden škarohlíd, ve kterém bylo zlo, dokonce křičel: „Mrzáku, ty nedoběhneš ani do půlky trati!“
Alby a Trojnožka si z toho, ale pranic nedělali. Křik hlupáků jim byl jedno. Vždy a všude se najdou nějací hlupáci, kteří pokřikují. Vyjadřují tak vlastní hloupost. Pravý šampion si jich, ale nevšímá, a soustředí se pouze na sebe. A Alby a Trojnožka přesně tohle dělali.
Tři, dva, jedna – START!
První velký závod byl odstartován. Všichni draci a jejich jezdci, kteří seděli na jejich hřbetech se vyřítili jako o překot na závodní dráhu. A co se nestalo. Alby s Trojnožkou začali hned ze začátku zaostávat.
„Che, che, chéééé – chromák už nemůže! Říkal jsem, že ani nedoběhne!“ hulákal na tribuně pro diváky ten samý škarohlíd, který si pro vlastní hloupost neviděl ani na špičku nosu. O to víc však byl hlučnější.
„Mlčte!“ okřikl hlupáka jeden starší, slušný pán. „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!“
A mezitím se závod dostal do své poloviny. Mnoha drakům začal docházet dech. Zpomalovali a udýchaně vyplazovali jazyky. Trojnožka s Albym běželi stále stejným tempem a brzy dohnali poslední draky. Ti se podivili, že je dohnal Trojnožka, ale už neměli sílu a Trojnožka s Albym je prostě předeběhli.
A dráček Trojnožka běžel div mu srdéčko nevyskočilo z hrudi. Níkdy, ale opravdu nikdy, by nedopustil vypustit jen jediny krok, nikdy by nezpomalil – to by raději zahynul, protože dobře věděl, že nesmí zklamat svého pána – Albyho. Byl mu ze srdce vděčný, že se ho ujal, vychoval ho a hlavně – věřil mu. Trojnožkovi nevěřil celý svět, ale Alby mu VĚŘIL! A proto by Trojnožka raději vypustil duši než by prohrál.
Závod se dostal téměř ke konci. Spousta draků odpadalo, klopýtali sotva popadali dech. Alby s Trojnožkou však běželi stále stejným, neunavitelným tempem a propracovali se až téměř na čelo. Závěrečná část závodu se vynula na velkou horu, na jejímž vrcholu byl cíl. Vyběhnout do tak velkého a strmého kopce – to byl opravdu husarský kousek jen pro ty nejsilnější draky.
A tady se ukázala síla Trojnožkova srdce. I ten nejsilnější drak musel zpomalit a ubrat z tempa, ale Trojnožka nezpomalil. Stále svým stejným tempem, s bušícím srdéčkem, jazykem vyplazeným, ale odhodlaným výrazem v očích utíkal až pod ním kaménky z cesty odlétali.
„Běž Trojnožko! Dokážeme to! Všem ukážeme, co v nás je!“ pobízel ho Alby a Trojnožka běžel za hranicí svých sil, ale síla jeho vůle a dobré srdce nezdolného bojovníka, které mu tlouklo v hrudi, ho poháněla vpřed.
Zbývalo posledních sto metrů! Před Trojnožkou a Albym byli již jen tři draci. Silní a velcí. Byl to Král Nebes, Železný Joe a Neohrožený Robin. Draci kamarádů, které Alby dobře znal z dětství.
„Trojnožko, teď nesmíme zklamat! Ukažem jim, co v nás je! A třeba za ten posměch. Ukaž jim, kdo je šampión!“
Trojnožka odhodlaně zafrkal a zabral! Vzpoměl si na všechen ten posměch a z vděčnosti k Albymu, za to že se ho ujal navzdory osudu, ze sebe vydal všechnu svoji poslední sílu.
Diváci na tribunách oněmeli. Tohle ještě nikdo neviděl! Trojnožka na posledních sto metrech, do prudkého kopce, předběhl všechny draky a slavně vyhrál!
To bylo slávy! Všichni provolávali nadšeně: „Huráááá, ať žije Trojnožka a Alby! Ať žije šampion Trojnožka!“
A z té veselé vřavy se potichu a nenápadně vytratil škarohlíd a tlučhuba, který Trojnožkovi na záčátku závodu nadával. Šel domů sám. Škarohlídi a posměváčci totiž zůstávají sami a nikdo je nemá rád. A to byl jeho trest.
Alby a Trojnožka se však na škarohlída neohlíželi. Šampion se totiž soustředí pouze na sebe. A Alby A Trojnožka se pravými šampiony stali! Byl to pro ně velký den.
Poté vyhráli ještě mnoho závodů a nikdo, ale opravdu nikdo, už se Trojnožkovi nesmál za to, že běhá jenom po třech nohách. Právě naopak! Všichni ho uznávali a obdivovali ho za jeho statečnost a velkou vůli.
A co z toho plyne, děti? Vůbec nezáleží jak jsme velcí nebo silní. Šampion a vítěz se totiž neměří délkou křídel nebo paží, ale velikostí síly odhodlaného srdce.
🐉🐉🐉 KONEC 🐉🐉🐉
