Pohádka o malém skřítkovi, který se bál deště
V malé chaloupce, v lese, pod dubem, žili dva skřítkové-bráškové. Jenda, který byl větší a starší a Jeníček, který byl menší a mladší.
Skřítkové si žili spokojeně a šťastně, ale Jeníček měl takový malý problém. Bál se deště. Bál se toho, že ho velké kapky zamáčknou do země.
A proto, když pršelo - nevylézal z chaloupky, vůbec, ale vůbec ven.
Jeho větší bráška Jenda mu říkal: "Bráško, neboj. Déšť nic nedělá! Podívej, já v něm chodím, a nic se mi nikdy nestalo."
"No jo, jenže ty jsi větší!" natahoval Jeníček k pláči.
"Větší-nevětší... na tom nesejde. Čeho se na dešti bojíš?"
"Já se bojím, že mne ty velké kapky zamáčknou a nebo, že se rozpustím jak lžička medu v šípkovém čaji."
Jenda se zasmál: "Nerozpustíš se. Ani tě kapky nezamáčknou. A jestli se bojíš, tak si zpívej! Ty totiž pořád myslíš na to, jak ti déšť ublíží! Ale déšť není zlý. Zalévá přece rostlinky a stromy, a ty pak mohou pěkně růst. Nemají žízeň! Kdyby nepršelo, všude by bylo sucho a všechno by pomřelo. I my! Proto je déšť dobrý!
Tak si pěkně vem pláštěnku z dubového listu, holínky z dubové kůry, budeme si spolu vesele zpívat a huráááá do deště! Veselá písnička totiž zahání strach.
Sám uvidíš, že déšť je príma. Tak a jdem si zpívat:
"Prší, prší jen se leje
my na výlet pojedeme
pojedem na luka, kukačka nám zakuká."
A s touto veselou písničkou na rtech si oblékli pláštěnky z dubového listu, holínky z dubové kůry, a a vyrazili ven.
Jeníček se, ale ve dveřích malé chaloupky, zarazil.
Když spatřil velké kapky deště, jak se snáší k zemi, a nadýchl se vlhkého vzduchu, opět na něj padl strach a chytil se Jendy za rukáv: "Já se bojím"
Jenda se usmál: "Dobře, tak si budem zpívat jinou písničku. Tuhle!"
A Jenda spustil:
"Prší, prší jen se leje,
odvážnému štěstí přeje."
To se malému Jeníčkovi líbilo. Písnička měla velice hezkou melodii a text se mu líbil nadmíru, protože byl jednoduchý a šlo ho dobře zpívat pořád dokola.
Ať, si prší! Malý Jeníček je přece odvážný skřítek. Žádný strašpytel!
A tak, s písničkou na rtech, vykročil do deště. Zprvu opatrně, ale jak zpíval a první kapky zkrápěly jeho pláštěnku, začal si čím dál tím více a více věřit, a co víc...
Začalo se mu to líbít!!!
Brzy si na kapky zvykl a dokonce roztáhl ruce a zatočil se dokola.
Holínkami prošel pár louží a když si, do zpěvu té hezké písničky, trochu dupl, z kaluže krásně vystříkla voda! A to se mu líbílo ještě více!
A tak začal v dešti pobíhat, tancovat, dupat do louží a hrát si s Jendou na honěnou kolem stromů.
Když se dosyta vydováděli Jenda řekl: "Tak a už dost, ať zase nepromokneme. Jdeme domů!"
Malý Jeníček souhlasil.
Vrátili se tedy domů, odložili holínky a pláštěnky na věšák, aby okapali, přiložili jednu velkou šišku do kamen, a uvařili si výborný šípkový čaj s medem, který je krášně zahřál.
Šípkový čaj s medem je totiž plný vitamínů a na podzim, když hodně prší, je naprosto báječný.
A večer, když malý skřítek Jeníček usínal, ve své postýlce z žaludu, rozesmál se pomyslel si: "Byl jsem to, ale hloupý, že jsem se bál deště. Jak říkal můj velký bráška, Jenda: S písničkou jde všechno lépe a s písničkou lze porazit každý strach! Bál jsem se deště a přitom hrát si v dešti je tak príma!!!"
A tak to je, děti. Čas od času se bojíme něčeho z čeho strach vlastně ani nejde. Není důvod se bát, ale my se bojíme, protože strach má prostě někdy VELKÉ OČI.👀
S písničkou na rtech, a s veselou myslí, se však každý strach dá porazit.
A pak třeba zjistíme, že to, čeho jsme se báli, je vlastně úlně normální a třeba i príma.
Stejně tak jako běhání v dešti a nebo dupání v dešťových kalužích.
