Pohádka o Jendově závodní raketě 1:
Jak to všechno začalo...
Na malém městě, které se jmenovalo Chroustovice, kdosi přilepil plákát na vývěsní ceduli a hned se všichni seběhli, cože se to vyhlašuje. A bylo to velké překvapení! Starosta městečka vyhlásil velký závod pro děti! A kdo ho vyhraje, dostane nejen opravdovou zlatou medaili, ale také velký dort a bude vyhlášen na opravdovém stupni vítězů, na náměstí, za zvuků fanfáry a potlesku diváků. Měla z toho být velká sláva a bylo jasné, že se určitě přijdou podívat všichni, kdo budou mít zrovna čas. Takovouhle událost si jen málokdo nechá ujít.
A to byla pro všechny kluky z malého městečka Chroustovice motivace jako hrom! Závod se měl konat na trati, která bude vytyčena kolem náměstí a mělo se jezdit ve vozítkách, které si každý kluk musí vyrobit sám.
Velký závod byl tedy vyhlášen a všichni kluci si začali stavět, za pomoci tatínků, což bylo dovoleno, svoje stroje. Povětšinou motokáry, malé motorky, autíčka, bugyny ba i tříkolky a čtyřkolky.
Jenda to vzal po svém. Moc chtěl závod vyhrát a tak se zamyslel a pak si navrhl opravdovou malou raketu. Zašel za svým taťkou a ukázal mu plány.
Taťka se na to podíval a řekl:
"Hezké, ale nevím jestli ti to bude fungovat a nevím jestli to dokážeme postavit. Hele, já na to nemám čas a ani to neumím. Jsem přece učitel. Učím hochy a dívky na gymnásiu.Zajdi si za dědou. Děda býval konstruktér a má taky dílnu a všechny potřebný materiály. S dědou byste tu tvoji závodní raketu mohli postavit."
Jenda zajásal a běžel hned za dědou a ukázal mu plány.
Děda se do plánů dlouze díval, pak si posunul brýle na nose a pravil: "No, chlapče, překvapils mne. To je velice dobrý konstrukční plán. A navíc – tohle může fungovat. Možná je to dokonce – geniální! Pojďme to zkusit postavit."
A jak dědeček řekl, tak společně s Jendou učinili.
***
Zašli hned do dědovy opravárenské dílny a začali stavět. Z dílny se ozývalo bouchání kladivem, klepání, sváření, škrábání, pilování a broušení a za necelý jeden týden bylo vše hotovo.
Když malou raketu vytlačili před dílnu, babička spráskla ruce: "Bože můj! Tohle je teda věc! A v tomhle chceš, Jeníčku, opravdu závodit?"
Místo Jendy odpověděl hrdě děda: "Nikoliv jenom závodit. Jenda v tomhle ten závod vyhraje!"
Jenda se zaradoval, ale dědeček ještě potichu, sám sobě, jen tak pod fousy dodal: "Pokud ta raketa, tedy bude fungovat."
Ale dědovy obavy byly zbytečné. Jeníčkova závodní raketa fungovala. A jak!
Nastartovala na první zmáčknutí páčky, a když se zařadil první stupěň – pomalu vyrazila vpřed. Když se zařadila dvojka, pak raketa letěla rychleji. Více stupňů už řadit nešlo. Přeci jenom, byla to raketa pro děti a tak nemohla létat tak rychle jako například jezdí velká auta pro dospělé.
Ale i tak to stačilo. Dílo, které spolu děda a Jenda postavili byl opravdový skvost, který měl velkou naději vyhrát celý závod.
***
Nadešel den závodu. Jeníček postavil svou raketu na start a všichni kluci na ní koukali a odhadovali jak dobrá asi bude. Pan startér zvedl praporek a bylo odstartováno. Jendova raketa vyrazil zatím pouze na první stupeň, ale když pak zařadil druhý – rozjela se jako po másle a Jenda celý závod vyhrál!
To bylo slávy! Dostal pak dort, vystoupal nastupně vítězů, pověsili mu na krku zlatou medaily a tleskalo mu celé náměstí!
A víte, co je na té pohádce nejkrásnější, děti?
Jenda to zkusil prostě jinak. Ano, mohl postavit bugynu, motorku, trojkolku a nebo čtyřkolku jako stavěli ostatní kluci. Ale Jedna snil o raketě a tak jí společně s dědečkem postavili. Zkusili to prostě jinak a nejkrásnějším na tom je, že jim to vyšlo! Jasně, vždycky to vyjít nemusí, ale když zkusíte něco jinak a vyjde vám to, pak máte radost dvakrát takovou! (a třeba vám zavěsí na krk zlatou medaily, tak jako našemu Jendovi.)
