Co má Měsíc na zádech? aneb Super-Krátká pohádka o Měsíci, dlouhá tak akorát než si děcka obují boty
🌜🌜 🌏 🌛🌛
"Ještě jednu super krátkou pohádku!" kříčeli děti. "Musí být tak krátká, aby se dala převyprávět než si obujeme boty a vyrazíme ven!"
"Tak dobrá," řekl pohádkový dědeček. "Tak tady je jedna super-krátká pohádka, dlouhá tak akorát než si obujete boty...
Jak víte, děti, kolem naší Země obíhá Měsíc. A ten, což možná nevíte, je k nám však přikloněn vždycky stejnou stranou. Ano, je tomu tak. Když byste se posadili na Měsíci na kámen, tak se budete pořád koukat na naši krásnou Zemi."
"No, a co? To je jako všechno?" křičeli děti a obouvali si botičky. "My už máme boty skoro obutý..."
"Nebojte, nebojte. Než si je obujete, tak je pohádka u konce," konejšil drobotinu pohádkový dědeček. "Jak už jsme si řekli, Měsíc je k Zemi přikloněn stále stejnou stranou. A, co si myslíte, že je na jeho druhé straně? Na té, kterou nemůžeme nikdy vidět?"
"A, proč ji teda nemůžeme vidět?" zeptalo se přeci jenom nechápavě jedno děcko.
"Má se to tak," vysvětloval ochotně dědeček, "když se podíváš tady na kamaráda, vidíš snad jeho záda? Vidíš, co má na zádech?"
"To ne, vidím jen jeho obličej," zasmálo se děcko.
"Tak, tak. A stejné je to i s Měsícem. Ze Země můžeme vidět pořád jen jednu stranu Měsíce a jeho druhou prostě nevidíme, protože je k nám neustále otočen jen svým obličejem. A tím pádem nevidíme jeho záda. Chápeš?"
"To je jasný," ťuknul nechápavého klučinu do hlavy jeho kamarád: "Hele, když si budeme pořád koukat do oči a točit se kolem sebe, tak si na záda nikdy neuvidime. A s Měsícem je to stejný,"
"Správně," potvrdil dědeček a mezitím si i poslední holčička doobula botičky.
"Tak, pohádkový dědečku, botičky už máme všichni obuté. A jak je to s tvojí pohádkou?" žadonili děti.
"Už je u konce," zasmál se děda.
"A jak končí?" volali děti, jedno přes druhé.
"Pohádka končí tak, že na odvrácené straně Měsíce žije mimozemský-pohádkový dědeček a vždycky přilétá na Zem, aby dětem vyprávěl pohádky. Jako třeba tu o Měsíci. A to je celé!" zasmál se vřele a od srdce děda.
Děti se zasmáli také, zaťukali si na čelo, a vyběhli si na hřiště hrát. Na hřišti byl velký kolotoč. Děti, si řekli, že kolotoč bude jako Země a obíhali kolem něj a hráli si na Měsíc.
Točili se ke kolotoči vždy jenom obličejem, obíhali ho a pochopili, tak, že opravdu ze Země nikdy nemohou vidět záda Měsíce.
Mezitím pohádkový dedeček odešel do křoví, nastoupil do kosmického korábu, který tam měl schovaný, a odletěl na odvrácenou stranu Měsice.
Tam měl svoji mimozemskou, pohádkovou, základnu, ve které bydlel.
A tuto základnu, děti, opravdu, my pozemšťané, nemůžeme ze Země nikdy spatřit.
Je to tak. A to už je vážně rozverný konec naší super-krátké pohádky o Měsíci.
🌜🌜 K🌏NEC🌛🌛
🌜🌜 🌏 🌛🌛
🌜 🌏 🌛
🌜 🌏
🌏 🌛
🌕
