POHÁDKA O DASSIEM, KTERÝ PŘIŠEL POZDĚ
Kdysi dávno, v čase, kdy zvířata ještě neměla ocásky, svolal Velký Lev, král přírody, všechny tvory z hor i údolí.
„Zvířátka,“ zahučel slavnostně, „dnes si každý vybere svůj ocásek! Dlouhý, krátký, chlupatý, huňatý – jaký jen chcete.“
Zvířata se nadšeně rozběhla k velké skále, kde ocásky ležely jako barevné stužky. Veverka už si zkoušela huňatý, zebra pruhovaný, antilopa ladný a pružný.
Jen dassie🐹, malý skalní králíček, seděl na kameni a zíval.
„Půjdu později,“ mávl tlapkou. „Teď se mi nechce. A vůbec – kamarádi říkali, že ocásky budou ještě večer.“
A tak si dál hověl na sluníčku, houpal se na teplém kameni a poslouchal, jak mu ptáci zpívají nad hlavou.
Čas plynul. Zvířata si ocásky vybírala, zkoušela, natřásala… a zásoba se rychle tenčila.
„Dassie, pojď už!“ volala surikata. „Ne, ne, ještě chvilku,“ zamumlal dassie a převaloval se z jednoho boku na druhý bok, lenošil a dokonce si ještě na chvilku schrupnul.
Když se konečně vylenošil, zvedl se a líně se vydal ke skále, bylo už pozdě. Na zemi nebylo už nic, jen prázdná tráva a pár ztracených chloupků.
„A kde je můj ocásek?“ vyjekl.
Velký Lev se na něj podíval přísně, ale laskavě: „Dassie, všichni, kdo přišli včas, ocásek dostali. Ty ses loudal, lenošil a vyspával a tak… žádný ocásek na tebe - nezbyl.“
Dassie si sedl, sklopil ouška a poprvé v životě litoval, že byl tak pohodlný.
Od té doby běhá po skalách bez ocásku. A pokaždé, když se zastaví na kameni a sluníčko ho láká k lenošení, vzpomene si na ten den, kdy přišel pozdě.
⭐ POUČENÍ PRO DĚTI
Děti, pamatujte si tohle:
KDO POZDĚ CHODÍ – SÁM SOBĚ ŠKODÍ!
A kdo lenoší a odkládá věci, může přijít, tak jako Dassie z našeho příběhu, o svůj „ocásek“ – o šanci, která se už nikdy nevrátí.
