Dimenze: 3000 pohádek
Autor: Peter Matthew Check
Velectěný mecenáš pohádky:
(zde může být vaše firma či jméno)
Datum: 02. února 2026
Byla jednou jedna docela obyčejná louka. Taková ta, kde tráva voní po létě, kde se pampelišky předhánějí, která první vyfoukne semínka do vzduchu, a kde děti umí kopnout míč tak silně, že občas skončí až v sousední vesnici.
A jednoho takového úplně normálního odpoledne najednou obloha trochu... zacinkala. 🔔
Nejdřív si nikdo ničeho nevšiml. Ale pak se z mraků sneslo malé, kulaté, stříbřité UFO – velikosti tak akorát pro malého človíčka – a s lehkým „fňuuup“ dosedlo na trávu jako opatrná vážka.
Dvířka se odklopila a ven vylezl Mimoník Aiby.
Byl veliký asi jako malé děti, měl dvě hluboké, černé, kamarádské a neustále se smějící oči, svítivě zelenou kůži a vypadal přátelsky a legračně. Skoro jako skřítek Dobrálek z jiné pohádky.
„Ahoj,“ řekl Aiby trochu nesměle a jeho hlas zněl jako když zvoní zvonky: „Já... ehm... hledám planetu, kde jsou noví kamarádi, se kterými bych si mohl hrát.“
Děti na chvíli ztuhly s míčem v rukou.
A pak nejstatečnější z nich, pětiletá Maruška s copánky, ukázala na Aibyho a prohlásila:
„Ty máš velké oči! To je super!“
Děti se začaly smát a hned Mimoníka Aibyho obklopily.
„Umíš kopnout do míče?“ zeptal se Pepa, protože si pořád chtěl s někým kopat.
Aiby zkusil nohou nakopnout míč. Míč vyletěl vysoko, udělal ve vzduchu malou duhu a pak se... zastavil. Visel si tam jako pozorovací balón.
„Ouha,“ zamumlal Mimoník. „Zapomněl jsem vypnout anti-gravitační knoflíky.“
Všichni se chechtali, až se Maruška posadila smíchy do trávy.
Od té chvíle se z Aibyho stal člen týmu.
Učil děti dělat „mimozemské salto“ (což bylo salto, jak ze zpomaleného filmu a ještě se zvukem „bzzzing!“) a učil děti také spoustu nových úžasných věcí. Oni ho zase učili zpívat písničky z „Mise na Mars“ a vysvětlovali mu, proč se nesmí jíst kytičky z louky, i když vypadají jako léčivé bylinky.
Děti si hrály celý den a všem bylo moc krásně. Všichni byli rádi za nového kamaráda, který přilétl z jiné pohádkové planety.
Úžasný den, plný nových dobrodružství a her s míčem uběhl jako voda a když sluníčko začalo pomalu klesat a louka se barvila do zlatova, sedli si všichni do kruhu.
„Musíš už letět domů?“ zeptala se tiše Maruška.
Aiby se podíval na své malé UFO, pak na děti, a pak složil své maličké ruce do klína.
„Víte, co?“ řekl nakonec nadšeně. „Mě se tu moc líbí. Můžeme se spolu kamarádit a hrát si s míčem. A můžeme se učit jeden od druhého. Tady bude můj nový domov.💖🏠😀."
A tak zůstal.
A když je hezký den, dodnes můžete na té louce vidět partu dětí a jednoho maličkého zeleného mimozemšťánka, jak zkoumají kytičky, pozorují přírodu, hrají si a společně honí míč, dělají mimozemská salta a občas se všichni najednou zaseknou uprostřed hřiště nebo jim míč nechce spadnout na zem, a zůstane viset ve vzduchu, protože Aiby zase třeba omylem zapoměl vypnout anti-gravitační knoflíky. 😁
A to je, milé děti, ta úplně nejlepší pohádka na světě o tom, že správní kamarádi se poznají právě podle toho, že si spolu dokáži skvěle hrát a je jedno jestli jsou jen ze sousední chalupy a nebo třeba až z nějaké jiné, pohádkové, planety.
Konec. 🌞💚
