Pohádka #88: ❄️ Zimní pohádka o malém myšáčkovi🐭, který si rád čte📚: ztracené slůvko ✨

Dimenze: 3000 pohádek
Autor: Petr Matějček
Velectěný mecenáš pohádky:
(zde může být vaše firma či jméno)
Datum: 16. ledna 2026

Malý myšáček 🐭 si čte. 📚
Udělá si pohodlí, vezme si něco dobrého a zdravého 🍓 k večernímu mlsání 🥗 a spokojeně si zobká. Mňam!
Přinese si malou lucerničku a hezky si osvětlí svůj domeček, aby si při čtení 📖 nenamáhal oči.
V klidné atmosféře a kráse zmního večera s nadšením hltá písmenka, věty, odstavce i celé stránky krásného příběhu.
Oblékne se teple, protože večery bývají chladné, a užívá si ty nádherné chvíle pohody a útulna.

Udělej to, děti, stejně... 😀✨
Připravte si chvilku pohody a začtěte se nebo si poslechněte tuto krásnou zimní pohádku... 

Myšáček se pohodlně opře o polštářek z mechu, nožky si schová pod deku z listí a papíru a na chvilku se usměje.
Venku tiše padá sníh ❄️, vločky se snášejí k zemi jako peříčka a celý les dýchá klidem.

V dutině starého dubu praská drobné světýlko lucerničky a stíny na stěnách si potichu povídají.
Myšáček otočí stránku — šust… 📖 — a jeho oči se rozzáří zvědavostí.

Najednou se ozve tiché ťuk, ťuk.
To ptáček 🐦, zachumlaný do šály a zimní čepičky, přiletěl popřát dobrou noc.
Za chvíli se přidá i veverka 🐿️, schovaná v zimním kožíšku a oba se tiše dívají, jak jim myšáček čte.

Nikdo nespěchá.
Nikdo nic nechce.
Jen příběh plyne dál…

A myšáček ví, že když se čte s klidem a teplem v srdci,
svět je na chvíli přesně takový, jaký má být. 🌙✨

A pak přiletí další dva ptáčci, také zachumlaní do zimních kulíšků, přisednou, zobou si z připravené mystičky dobrůtky a poslouchají jak jim myšáček čte

Ale, když náhle myšáček otočil další stránku, stalo se něco zvláštního.
Lucernička lehce zablikala… a cink! — z knížky vypadlo malé zlaté písmenko. ✨

Myšáček překvapeně zamrkal.
Písmenko se zachvělo, poskočilo a potichu zašeptalo:
„Ztratilo se slovíčko ze stránky📖… a bez něj se pohádka nemůže pohnout dál.“ 😞

Myšáček knížku opatrně zavřel.
Venku zesílil vítr a sníh začal vířit kolem dubu, jako by celý les poslouchal. ❄️🌲

„Jaké slovíčko?“ zeptal se tiše.

„Odvaha,“ odpovědělo písmenko a zazářilo o něco víc.
„Bez něj zůstane jedna kapitola navždy prázdná a pohádka tak nebuda úplná!“

Myšáček si uvázal šálu pevněji kolem krku, zhasl lucerničku — jen malinko, aby zůstalo světlo — a schoval písmenko do kapsy.
Věděl, i když se trochu bál, že v takovou chvíli se musí vydat ztracené slovíčko hledat. 
Nedalo se v tu chvíli nic jiného dělat a tak přisunul mističku k ptáčkům, aby si zatím mohli zobat a pak opustil bezpečí svého domečku na úpatí starého, vykotlaného dubu a udělal malý myší krok do tiché, zasněžené noci. 🌙

Myšáček se ponořil do lesa.
Sníh pod tlapkami tiše křupal ❄️ a měsíc mu svítil na cestu jako stříbrná lucerna.

Vysoké stromy stály kolem něj jako strážci starých tajemství. Jejich větve se ve větru lehce pohupovaly a občas z nich spadla hromádka sněhu — fuf!
Myšáček se vždycky na chvilku zastavil, naslouchal… a pak šel zase opatrně dál.

Najednou uslyšel tiché ššš… ššš…
Z houští vykoukly dvě lesklé oči.

Myšáček ztuhl.
Pak si všiml, že oči patří ježkovi 🦔, zabalenému do šály z mechu a jehličí.
„Ahoj příteli,“ zamumlal ježek, „hledáš ztracené slovo z pohádky, že?“

Myšáček přikývl.
Ježek mu ukázal cestu mezi kořeny, kde sníh skoro neležel.
„Tudy se chodí, když se má udělat něco správného,“ řekl mu tajemně.
Malý myšáček neváhal a vydal se směrem, kterým mu ježek ukázal.

Cesta se začala zužovat.
Stromy byly blíž a ticho hlubší.
A tehdy myšáček uviděl před sebou něco, co tam ještě před chvílí nebylo…

Malou branku z větví a ledu, ve které se pomalu skládala písmena do slovíčka, které zatím nedokázal přečíst. ✨

Myšáček se zastavil před ledovou brankou.
Písmena v ní tiše cinkala, ale žádné slovo se neskládalo celé.

Najednou se z větví nad ním ozvalo tiché húú…
Z bílého ticha se snesla sova 🦉, tichá jako sníh sám. Na hlavě měla drobnou čepičku a kolem krku šálu z ptačího peří.

„Písmena tě neposlouchají,“ řekla klidně.
„Poslouchají jen ty, kdo čtou nejen očima👀, ale i srdcem.💖“

Myšáček vytáhl z kapsy zlaté písmenko.
Jakmile ho sova uviděla, přikývla. „Písmenko máš, takže jsi četl pohádku. Dobře...“

Sova pak náhle roztáhla křídla a svět se na chvilku utišil.
Pak jemně foukla do branky.

Písmena se rozletěla, zatočila se ve vzduchu a jedno po druhém si našla své místo.
Branka se rozevřela a v jejím středu se objevilo slovíčko:

✨ ODVAHA ✨

Myšáček ucítil, že už se nebojí.
Jeho malý strach zmizel…
protože náhle věděl, že ODVAHA není JEN slovíčko z pohádky, ale TO, KDYŽ si uvědomíš, že MÁŠ STATEČNÉ SRDCE!.💖

Sova se usmála.
„Vidíš - našel jsi více než jen slovíčko, které se ti ztratilo z pohádky,“ zašeptala a zmizela v nočním nebi.

Za brankou se les změnil.
Byl světlejší, tišší… a čekal. 🌙

Myšáček prošel brankou…
a les se tiše usmál.

Sníh přestal padat tak hustě, větve se narovnaly a cestička se zřetelně ukázala, jako by tu na něj celou dobu čekala.
Zlaté písmenko v kapse lehce hřálo — už se necítilo ztraceně a těšilo se, jak se vrátí do knížky a do pohádky.

Myšáček si to vykračoval zpátky ke svému domečku ve vykotlaném dobu.
Nezdál se větší. Nebyl ani silnější.
Ale šel jinak. Jistěji.

Cesta domů byla kratší, než si pamatoval.
Ježek mu z houští zamával 🦔, veverka mu z větve shodila šišku na pozdrav 🐿️ a ptáčci mu zapípali dobrou noc 🐦.

Starý dub ho přivítal tichým vrznutím dvířek.
Uvnitř bylo teplo, světlo lucerničky pořád čekalo a knížka ležela přesně tam, kde ji nechal.

Myšáček písmenko opatrně vložil zpátky mezi stránky.
Kniha se sama otevřela…
a prázdná kapitola se zase zaplnila slovy. ✨

Myšáček si znovu sedl, zachumlal se do deky a s úsměvem četl dál.
Věděl, že odvaha nemusí být hlasitá ani velká.
A už dobře věděl, kde ji najít.
Nemusí se vyjít do tmy…
hledat ji a vrátit se domů. 🌙

Odvaha má svůj domeček v jeho srdíčku.
S tímto vědomím si ještě chvíli četl tu hezkou pohádku.
Lucernička pohasla a myšáček zívl únavou.
Venku mezitím tiše padal sníh, knížka se jako by kouzlem sama zavřela a pohádka o odvaze spokojeně usnula stejně tak jako náš malý myšáčkem, který si tak moc rád čte 💖🐭📖✨

**********************

Když poprosíš mamku, taťku, dospěláky, aby si
KOUPILI POHÁDKOVÝ✨ 📜TOKEN🌌,
této pohádky 
Moc jí to pomůže!👍

Každá pohádka má svojí, duši, svůj příběh. Chce se líbit, chce, aby si jí děti četly.
Každou pohádkou se přináší trochu světla na zem, každá nová pohádka rozsvěcuje hvězdičku na nebi.
Jak moc bude zářit závisí jen na její oblibě. Na tom jak moc se bude líbit.

Můžeš-li pomoci této pohádce, udělej to.

Díky moc!

********************************