Ještě dříve než se Země rozhodla, že otáčení kolem Slunce je nudné a radši by se prošla na procházku s Měsícem, žil v pohádkovém království, které se jmenovalo "Na vršku" arcimág jménem Hubertus Špatněkoukouzlík Čarohyb.
Hubertus nebyl žádný obyčejný čaroděj, co si jen vylepšuje vousy elixírem z mochomůrky nebo hoduje s trolly na mýtinách. Ne, Hubertus byl králem katastrof, mistr kalamitních nápadů a absolutní šampion v umění zapomenout si vlastní jméno uprostřed zaklínání.
Jeho kouzelná hůlka? Ach, ta byla z dubu, který rostl na opačném konci světa, kde se dřevo samo od sebe kroutí do tvaru otazníku – protože i stromy tušily, že s tou věcí bude problém. Ale Hubertus si pamatoval zaklínadla stejně dobře jako slon si pamatuje, kde schoval klíče od kůlny: tedy vůbec. Jedno zaklínadlo na proměnu vody ve víno? Zapomněl slovo "fermentum" a místo toho zakouzlil "ferumum-absurdum", takže řeka se proměnila v řeku bublavé limonády, která chutnala jako ty nejsladší citróny. Král pohádkové země se pak koupal v bublinkách a líbilo se mu to tak náramně, že hned vyhlásil národní svátek – Den Limonádových Bublinek.
Ale tohle je příběh o Kouzle, které mělo zachránit království před suchem.
Království "Na vršku" trpělo tím největším suchem od dob, kdy se poslední deštník rozhodl, protože neměl vůbec co na práci, že radši odejde do důchodu a stane se slunečníkem. Pole žloutly, krávy už ani neměly sílu žvýkat, ale stejně žádná tráva už na loukách nebyla a jediná voda, co tekla, byly slzy paní pekářky, která zapomněla recept na suchary.
Král, ten chudák s korunou nakřivo, svolal radu: "Potřebujeme déšť! A ne ten obyčejný, co jen mokří prádlo na šňůře – potřebujeme déšť z čokolády, aby to aspoň chutnalo!"
A tak se dostal k Hubertusovi: "Arcimágu, vstávej! Potřebujeme vykouzlit déšť!" zařval král a mávl rukou tak divoce, že si málem srazil korunu.
"Zakouzlím déšť! Já, Hubertus Špatněkoukouzlík Čarohyb, velký pán bouří a mistr mraků!" Tohle si Hubertus pamatoval z knihy, ale zapomněl, že to bylo z kapitoly: "Jak Se Vyhnout Bouřím – Nezakouzlujte Nic!".
Vzal hůlku, zavřel oči, zamumlal: "Pluviam maximus, nubes dulcis, plesknice... ehm... plesknice? Co to sakra znamená plesknice? Aha, plesnivice! Ne, plesnivice-absurdum!"
A BUM! Nebe se roztrhlo. Ale ne jako obvykle, kdy padá déšť a ty si říkáš: "Proč jsem si vzal bílou košili?". Tohle bylo bum jako když se vesmír rozhodne hrát Monopoly a hodí si šestkou na "Jdi do vězení – ale vezmi si s sebou celou planetu".
Místo deště z čokolády se z nebe začaly sypat... banány.
Žluté, křivé, oloupané banány, které letěly rychlostí střel a zpívaly chorál z opery "Banánový Apokalypsa". Lidé se smály a pole se proměnila v obří banánový pudink, do kterého se král propadl až po korunu. "Tohle je... sladké!" zakřičel, než ho banánový dešť úplně pohltil.
A to ještě nebyl legrace konec. Hubertus si pamatoval jen polovinu zaklínadla – tu druhou půlku si spletl s receptem na bublaninu. Takže banány nebyly obyčejné: byly kouzelné.
Jakmile dopadly na zem, začaly se kroutit, tančit a zpívat:
"Písk, písk, jsme banány z nebe, písk, písk, snězte si nás celé! :)"
Vesničané se dali na lov – a paní pekářka si v té bláznivé chvíli náhle vzpoměla na recept, naplnila si zástěru a upekla banánové suchary, které chutnaly jako sladké citróny v čokoládě. Král se vylovil z pudinku a prohlásil: "Nový národní sport! Vyhlašuji mistrovství v plavání v pudinku! A banány pro všechny! Ale proč se mi zdá, že ta koruna teď chutná po sladkých citrónech?"
A král pak vylezl z pudinku, olízl si korunu a prohlásil Huberta národním hrdinou: "Ty jsi největší veselá katastrofa, jakou jsme tu kdy měli – a proto tě udělám Ministrem Srandy!"
A od té doby se v království "Na vršku", díky arcimágovi Hubertusovi Špatněkouzlíkovi Čarohybovi, slaví nejen Den Limonádových Bublinek," ale také "Den Velké Legrece" :)
